PROČ MĚL HŘEBÍK DOSTAT ŠANCI
Jmenování Karla Jarolíma novým koučem fotbalové repre rozhodně není špatná volba. Dokonce dle mého názoru druhá nejlepší možná. Zkušený trenér se sice s pražskou Slavií neloučil zrovna v nejlepším, ale přesto nelze zapomínat na to, že s klubem z Vršovic získal dva tituly a dosáhl historického úspěchu v podobě postupu do Ligy mistrů. Navíc když uvážím, že vzduchem létala jména jako Vítězslav Lavička či miláček sportovních novinářů Zdeněk Zeman (kterého si vážím, nicméně si ho jako kouče národního týmu představit opravdu nedovedu a nejspíš by to byla jen vtipná epizodka), je volba holohlavého kouče ještě zlatá. Přesto se však domnívám, že mohl předseda asociace vybrat ještě trochu lépe.
Tím jménem je Jaroslav Hřebík. Kontroverzní postava české kopané, muž jedněmi považovaný za jednoho z mála skutečných tuzemských fotbalových odborníků, jinými vysmíván coby pouhý arogantní teoretik.
Osobně se řadím do první skupiny. V jakémkoliv rozhovoru, který je s dotyčným veden, je zřejmé, že Hřebík má na fotbal diametrálně odlišný pohled než většina tuzemských trenérů – že vnímá fotbal jako skutečnou hru mozků, jako šachy v pohybu, kde jsou góly jen výsledkem bitvy dvou vojevůdců. To je přístup, který je třeba aplikovat, pokud chcete v moderní kopané něco dokázat. Jestli se nám před pár lety zdály baseballové příběhy ala Moneyball jako bizarní historka ze zcela jiného sportovního odvětví, dnes musíme brát pojmy jako expected goals, heat mapy nebo danger zone passing za nedílnou součást fotbalové analytiky. A to, že fotbal není jen o tom, že když potřebuji dát gól, dám tam nejlépe všechny útočníky, co mám ( toto se líbí uživateli Roy Hodgson), a když bráním, tak hraju na pět obránců, nejlépe ukázalo právě proběhlé EURO – úspěch na něm slavily perfektně takticky hrající týmy.
Častým argumentem Hřebíkových kritiků je to, že je to cholerik, který nesnese jinou silnou osobnost – oblíbený bonmot zní, že nevyjde s hráčem nad dvacet let, protože ten už ho neposlouchá na slovo. Něco na tom jistě bude, Hřebík je přísný a o některých věcech, zejména co se týče tréninku a přístupu k němu, nehodlá s hráči polemizovat – nicméně právě teď byla ideální příležitost k tomu, aby se stal koučem reprezentace právě on. Po odchodu Čecha, Plašila, Rosického a dalších by měli nyní hlavní slovo mít na hřišti hráči, kteří Hřebíka znají a mají ho podle všeho rádi – Krejčí, Kadeřábek, Skalák, Brabec. Trenérovy metody poznali v mládežnickém výběru devatenáctky, se kterým Hřebík získal před pěti lety stříbrné medaile.
Jaroslav Hřebík určitě není kluk z plakátu. Má své názory, za kterými si pevně stojí, a není ochoten o nich příliš diskutovat. Na druhou stranu je to člověk, jehož pohled na fotbal míří dopředu a bere v potaz faktory, které je třeba zohledňovat, pokud chceme hrát v Evropě znovu prim. A v neposlední řadě- hrál se Spartou vyrovnanou partii s Realem Madrid, v době kdy za něj hráli Raul, Zidane, Figo, Carlos a další. Za Spartu hráli například Hartig, Flachbart a Michalík. Kolik takových lidí v Česku je?